Vozíček AnyoneGo: zadní nohy Mazel Buddy

Naše klientka Michala si přála příběh svého pejska Buddyho zpracovat do referencí úplně sama. Seznamte se tedy s Buddym, přímo prostřednictvím jeho paničky. Bude to kapku delší, ale Buddyho příběh rozhodně stojí za přečtení!

„Buddy a já“ aneb vozíček pro psa v akci

Jako malá jsem si přála mít psa. Ale jak už to většinou bývá – nešlo to. Proč? „Protože jsi ještě malá, Michalo!“ Potom to zase bylo: „Přestane tě bavit a bude chudák.“ A nebo to taky bylo: „Chodíš do školy, nebudeš mít na něj čas…,“ Jó rodiče. Znáte to. Jenomže oni mají pravdu. Protože mít psa? To není jen tak.

S pejskem přichází nejen šťastné a nezbedné chvíle, ale přichází i vlna starostí, a to nejen v podobě emočních, ale i finančních. Ale ten sen mít svého psa? Tak ten tam byl už od mala.

„Lidi, měli jste někdy nějaký sen?“

Já si myslím, že ano. Každý ho přeci má. Byť je to sen, který se dá splnit téměř hned anebo postupem času, ale každý, každý sen se dle mého dá splnit. Stačí přeci zvednout to krásné člověčí pozadí a něco pro to udělat.

Já jsem si například splnila ten svůj dětský sen před 7 lety. A to tím, že jsem si pro to své nezbedně – andělské štěňátko dojela. Byl to nádherný dvouměsíční chlapík, kterého jsem pojmenovala Buddy.

Buddy byl hrozně živé a tvrdohlavé štěně. Znáte to. Jezevčík. Sem tam něco očůral, tamhleto rozkousal a tohle zase vyhrabal. A jeho „obličejové“ grimasy? Tak ty mluvily za vše! Nikdy v životě jsem neviděla psa, který dokázal hodit takový výraz, že jste si z toho kolikrát museli sednout na zadek. Vše bylo, tak jak mělo být.

Ale jak jsem se již zmiňovala, není to jen o srandě, ale i o vlně starostí.

Jak jistě většina z Vás ví, skoro každé plemeno psa má „svou“ nemoc. Jezevčíci svojí stavbou těla trpí na výhřez meziobratlových plotének. Nejsem veterinář, abych tady uvedla přesný popis onemocnění, ale veškeré informace se na internetu dozvíte. Jsem v tomto oboru laik, ale tak mohu říci, že se nejedná o příjemné onemocnění, které lusknutím prstu vyléčíte. Mluvím z vlastní emoční a finanční zkušenosti. Ta pořádná vlna přišla v lednu loňského roku.

pes ve vozíku AnyoneGo

Nečekaná operace

Buddy miluje větu „Jdeme ven?“ Vždy při jejím vyslovení kňourajíc upaloval ke dveřím, připravený vběhnout do víru zahrady. Jenže tentokrát po jejím vyslovení se Buddy bez zájmu ploužil ke dveřím. Řekla jsem si, že je asi unavený a moc se mu nechce. Odnesla jsem ho ven, kde trošku vykonal, co potřeboval a s kňučením se odplazil ke dveřím. Vynesla jsem ho domu, kde jsem si všimla, že má nafouknuté a tvrdé bříško. Bála jsem se, že má torzi žaludku a začala obvolávat veterinární pohotovost. 

Bohužel mi bylo sděleno, že malá plemena na torze žaludku netrpí a pokud nemá teplotu, tak to bude dobré a mám přijít ráno. Jenže je to váš člen rodiny, takže odpověď pro mě byla jasná. Ne, není to dobré, něco se děje! Vycítíte, přece, když něco není v pořádku. A tak jak tu byl pro mě on, tak teď tu já chci být pro něj! Spojila jsem se s kamarádkou a ta mi dala kontakt na jednu zvířecí pohotovost nedaleko bydliště. Zavolala jsem, řekla jsem problém a do 10 minut jsme všichni vyrazili. Buddymu se udělal rentgen, kde nám bylo sděleno, že má nejspíše něco s močovým měchýřem a bylo by dobré do budoucna udělat sono vyšetření. Dostal analgetika a jelo se domů.

Další den byl Buddy lepší, ale k večeru bylo opět vše stejné. Našla jsem kontakt na další kliniku nedaleko bydliště, naložila Buddyho a jelo se znovu. Po příchodu na kliniku, kdy jsem sdělila informace mi lékařka řekla: „Teď se nelekněte, Buddy asi trochu zakňučí.“ A taky ano. Paní doktorka řekla, že Buddy má vyhřezlou ploténku a že jsou dvě varianty. Jedna, že se bude léčit kortikoidy, které pomohou, ale do budoucna to bude horší a druhá varianta byla okamžitá operace. V tu chvíli se mi zastavil svět…

Bez váhání jsem vyhrkla, že jsem každopádně pro operaci. Paní doktorka okamžitě volala kolegovi, jestli by mohl akutně přijet na kliniku a spolu s ní odoperovat mého psího kamaráda. „Ano, do půl hodiny jsem tam.“ Buddy se okamžitě připravoval na operaci, vyholit místo vpichu pro nitrožilní vstup, odebrat krev, uklidnit plačtivou majitelku (ehm, mě), obeznámit majitele s operací a také s finančními náklady, které k tomu bohužel také patří. Vše vyřešeno a já s lítostí přenechala Buddyho klinice a odjížděla do práce.

Hodina, dvě hodiny, dvě a půl… konečně zvoní telefon. „Ano?“ „Buddy je v pořádku po operaci, která proběhla dobře, ale ploténka byla rozdrcená a z více jak 50 procent zasahovala do míchy, je tedy možné, že Buddy už nikdy nebude chodit na zadní nohy a nebude schopný se sám vyprazdňovat. V tu chvíli přišla další vlna negativních emocí, pláče a přemýšlení, jak to vše bude.

Když jsme si pro Buddyho přijeli, pan doktor nám znovu vše vysvětlil. Také se zmínil o takzvané spinální chůzi, která se dá správnou rehabilitací naučit. Což znamená, že Buddyho nohy by chodily, jako kdyby nikdy ochrnuté nebyly. Ta představa, že Buddy bude zase chodit? Neskutečná.

Psí rehabilitace

Po měsíční rekonvalescenci Buddyho se začalo jednat, vzala jsem si od pana doktora kontakt na úžasnou Kateřinu Plačkovou z PhysioDog v Praze, která se zabývá rehabilitací a má vynikající výsledky. Zavoláno, sjednáno a za tři týdny se jelo na Buddyho první aquaterapii.

První aquaterapie proběhla nad naše očekávání dobře, Buddyho nožky ve vaně poslouchaly, jak kdyby ochrnuté nikdy nebyly. Měli jsme radost a vidinu toho, že bude opět chodit. Po hodinové terapii nám Kateřina sdělila potřebné informace, dostaly jsme cviky na doma a domluvili další termíny.

Jezdili jsme každý týden po dobu necelého roku. Buddy byl ve vaně šikovný, nožky chodily, byly připravené, ale ta jezevčí paličatá hlava! Buddy nám začal po pár cvičeních zlobit. Na terapiích byl chvílemi neposlušný a tvrdohlavý. Doma při cvičení to bylo lepší, ale přesto se nám nikomu nepodařilo Buddyho přesvědčit, aby se naučil ze sedu stoj, který byl důležitý pro jeho “start“ k používání spinální chůze.

Všichni jsme se pokoušeli motivovat, uplácet pamlsky, přemlouvat, ale marně. Buddy byl zvyklý na svůj život “tuleně“. Neměl doma žádné překážky, dostal se tam, kam potřeboval, dosáhl si, pro co potřeboval – vyhovovalo mu to, byl spokojený. Což na jednu stranu bylo dobře, přeci pro něj chcete to nejlepší, ale co jeho chození a lítání po venku? Takhle to přeci nepůjde, nemůže být do konce života zavřený doma. Ale i na tuto otázku přišla odpověd – kolečka pro Buddyho.

Čas na invalidní vozík pro psy

Internet je plný firem, která dělají kolečka, ale najděte taková, která budou odolná, lehká, dobře skladovatelná a popravdě i slušně vypadající. S tímto nám opět pomohla Kateřina a její tým, který má kontakt na nově začínající firmu AnyoneGo s kterou mají dobré zkušenosti. Dostali jsme kontakt na paní Varnerovou, se kterou se máme spojit a domluvit se na měření Buddyho pro jeho nový vozíček.

Den na to jsem paní Varnerovou kontaktovala pro všechny potřebné informace, kterých se mi samozřejmě dostalo. Buddyho jsme změřili, nafotili a zaslali na e-mail. Po dobu jednoho měsíce jsme si s paní Varnerovou vyměnily několik emailů, kde se dolaďovaly veškeré detaily, aby bylo vše perfektní, vozíček seděl a byl mi zaslán.

Dnes nastal den D, kdy nám konečně přijde a my ho vyzkoušíme. PPL služba mi vozíček přivezla před dům, na podpis předala a já dychtivě běžela otevřít balík, abychom ho mohli hned vyzkoušet.
Po otevření balíčku a vyndání jsem byla mile překvapena, jak je vozík pevný, lehký a designově pěkný.
Podle instruktážního videa, které mi bylo zasláno jsem ho sestrojila, upravila dle stavby těla psího kamaráda a nasadila.

jezevčík ve vozíčku

Chvíle napětí… Super, Buddy se mnou nemluví. Dobrých 15 minut nehybně stál v koutě bytu a trucoval, co to jako má na sobě a k čemu to je. Pamlsky, hračky, masíčko? Nic. Buddy stále stál jako přikovaný k podlaze. Ach jo, co teď? Jak ho donutit to zkusit, aby věděl, že díky tomu může lítat venku?

Tady přichází další chvilka napětí… Buddyho a vozík jsem zabalila a vzala na jeho oblíbené místo do lesa, kde bydlí v ohradě jeho kamarádky, uječené kozy. Zase jsem mu nasadila vozík a čekala. Buddy kousek popojel. Stál. Koukal. Kozy mečely, já pořád stála jako opařená. Buddy koukal. A najednou se rozjel. Svižným tempem si to jel po cestě, drandil po kamenech, klackách, pak taky chvilku v lese. Já stála, brečela štěstím, kozy mečely, všichni jásali.

Po hodinové procházce jsem zabalila vozík, Buddyho naložila do auta a unavení jsme jeli domů.
A takhle to s Buddym pokračuje doteď.

Napsala bych cililink a pohádky je konec. Jenže tahle pohádka zdaleka nekončí. Buddy má před sebou ještě spoustu zdolávání dalšího a dalšího dobrodružství, jen tedy doufám, že už jen a jen toho šťastného. Zaslouží si to, je to pes s velkým srdcem.

Má slova, ale stále nekončí. Tímto bych chtěla poděkovat klinice MIVET v Ústí nad Labem, která mi ukázala, že tento případ nemusí nutně končit tím nejhorším. Také moje velké díky patří Kateřině Plačkové a jejímu týmu z PhysioDog, protože to opravdu s tvrdohlavostí Buddyho neměli jednoduché. A poslední „děkuji“ patří celému týmu z AnyoneGo za skvělou komunikaci na takovou dálku.

pes s motýlkem
Všechny příběhy